Rozhovor: Pepper de Callier - Dobrý právník musí být sebeuvědomělý a intelektuálně zvídavý

O životě v Praze, spravování Lobkowiczké sbírky a především o leadershipu jsme si povídali s Pepper de Callierem, zakladatelem Prague Leadership Institute a Aspen Institute Prague, a také autorem trilogie Common Sense Wisdom, jejíž poslední díl právě vychází.

Pepper de CallierJste původem Američan, tedy občan Spojených států amerických. Co Vás vedlo k tomu, že jste se přestěhoval do Prahy?

Před 12 lety jsem odešel do důchodu. V té době jsme má žena Priscilla a já žili v kalifornském San Diegu. Nicméně ona vyrůstala v Evropě a nikdy si život ve Státech moc neužívala. Navrhla proto, že bychom mohli zkusit život v Evropě – kdekoli v Evropě – a to zejména díky historickému bohatství této oblasti, které jsme si bezpodmínečně užívali. Zprvu jsme se přestěhovali do oblasti Champagne ve Francii, kde jsme si pronajali starší statek uprostřed dvou set hektarové vinice. Byl to pro mě úžasný a velice příjemný první zážitek jako přistěhovalce v Evropě. V Toskánsku jsme udělali přesně to samé. Žili jsme na statku ze 17. století obklopeni šedesáti hektary olivovníků. To bylo též úžasné. Během té doby, co jsme pobývali v Toskánsku, pozvala má žena svou starou přítelkyni Danu Hunatovou a jejího manžela Čestmíra na návštěvu. Dana se ptala, co momentálně děláme a my jsme odpověděli, že hledáme místo, kde bychom se natrvalo usadili. V této době jsem již ideji života v Evropě propadl. S Danou jsme se poznali před mnoha lety, když ještě byla velvyslankyní v Egyptě a blízkou přítelkyní matky mé ženy, Patrície McDonald, která nás Daně v Káhiře představila. Ta poté navrhla, abychom se porozhlédli v České republice a já si vzpomínám, že v té době jsem neměl ani nejmenší ponětí, kde to vůbec je. Společně jsme se hodně nasmáli nad mým americkým smyslem evropského zeměpisu, ale ona byla vytrvalá po celých těch 10 dní, co u nás pobývala. Poté, co se Dana vrátila do Prahy, požádala ministra zahraničních věcí, aby mě pozval na OSCE Economic Forum. To bylo v červnu 2004. A zatímco já jsem přebíhal čtyři dny z jedné schůzky na druhou, Priscilla se prošla po Starém Městě a Prahu si doslova zamilovala. "Můžeme tu chvíli zůstat?" byla další věc, kterou jsem od ní slyšel. To bylo před 10 lety a Prahu milujeme a nikdy jsme ji neopustili, stejně jako milujeme lidi a historii České republiky.

Setkali jsme se s mnoha úžasnými a zajímavými lidmi a tady v Praze se cítíme jako doma. Dokonce se nám podařilo přestěhovat sem i Priscillinu matku, jejímž dalším cílem je, aby získala české občanství.

Kdy jste začal pracovat pro Prague Leadership institute?

Před 5 lety. Psával jsem každý týden článek pro Hospodářské noviny na téma "leadership" a dostal jsem se do kontaktu s několika seniorními vedoucími pro coaching. To vyústilo v práci pro představenstvo, prezentace na konferencích a psaním knih. Právě jsem vydal poslední díl mé trilogie Common Sense Wisdom. Poslední díl trilogie nese název The Physics of Life a je považován za takzvaný “vlastníkův manuál” pro osobní rozvoj a leadership ve 21. století. V současné době jsem byl pozván do Číny, kde bych měl prezentovat sérii přednášek týkajících se leadership v 21. století. Dalo by se říct, že si důchod ještě dlouho neužiji.

Před čtyřmi lety jste též přednášel na TEDx Prague. Co bylo Váším hlavním poselstvím, které jste publiku předával?

Má prezentace nesla název The Rosetta Stone of Leadership a můžete ji shlédnout na YouTube. Odkaz je zde.

Jste také předsedou představenstva opatrovníků Lobkowiczké kolekce. Zajímal jste se vždy o umění a jak se to vůbec stalo, že věnujete svůj drahocenný čas této organizaci?

To je opravdu zajímavá otázka. Ano, zajímal jsem se o umění, ale ten zájem a ocenění byly jen povrchové oproti skutečnému akademickému studiu. Skutečným důvodem, proč jsem přijal návrh, abych se stal členem představenstva, byl ten, že jsem měl možnost poznat Williama Lobkowitze, jeho ženu a celou jejich rodinu. Kdo tito lidé skutečně jsou. Bezpochyby patří mezi jedny z těch upřímných, slušných, tvrdě pracujících a vnímavých lidí, které znám. Posledních 25 let čelili nesčetným problémům při znovuzískávání věcí, které jejich rodina shromažďovala více než 700 let. Toto úžasné kulturní dědictví se ze všech sil snaží zachovat v takovém stavu, aby mohlo být potěšením na duši pro generace přicházejících návštěvníků a studentů. Jedná se o jednu z nejdůležitějších uměleckých kolekcí v soukromích rukách, která zahrnuje nejdůležitější malby starých mistrů na světě. Je to opravdu nepřekonatelný zdroj národní hrdosti. Jak bych mohl na toto říci ne?

Jak dlouho již pracujete pro Prince Williama Lobkowitze?

Přibližně asi 5 let.

Co je hlavním smyslem Vaší knihy Common Sense Wisdom?

Leadership a lidský potenciál mě fascinuje již od mých sedmi let. Má matka byla vedoucí pracovnicí v USA, což bylo v 50. letech neobvyklé. Když jsem slíbil, že budu potichu, nechávala mě s ní sedět na probíhajících schůzkách, a právě tady jsem objevil ten vliv, který má na ostatní a také to, jak je dokázala motivovat k dosažení cílů, v nichž si nebyli jistí a nedůvěřovali si. Všechny tyto zážitky byly velmi silné. Čím více jsem se naučil a odposlouchal, tím více jsem chtěl vědět. Stalo se to mou vášní, která poháněla mé celoživotní studium a práci s vůdci po celém světě. V mnoha směrech jsem měl štěstí. Měl jsem skvělé mentory. Na své cestě životem jsem udělal spousty chyb, ale naštěstí jsem se z většiny z nich poučil, v čemž pokračuji i nadále.

Jako partner ve dvou nejvíce respektovaných poradních společnostech na světě jsem se setkal s mnoha špičkovými leadery, s nimiž jsem diskutoval o věcech, které se zase oni na své cestě životem naučili. Mluvili jsme též o vlastnostech, jež hledají v samotných lidech, které dosazují na klíčové pozice, či povyšují a v horším případě propouští.

To, co jsem udělal já je, že jsem sbíral formy učení se těmto zkušenostem po více než 50 let a v závěru jsem vytvořil "vlastníkův manuál“ pro osobní rozvoj a vývoj leadershipu – co dělat a nedělat. A právě o tom je trilogie Common Sense Wisdom.

Jak moc je obtížné poznat skutečného vůdce?

Myslím si, že tím klíčovým slovem je pravda. Pravdivé znamená autentické a reálné v porovnání s falešným a umělým. Co tím chci říct je primárně to, že my všichni se umíme chovat jako vůdci v případě, že nečelíme žádným zásadním problémům. Ale jsou to právě nepřízeň a problémy, které nám ukazují naše pravé já. Podíval bych se tedy na problémy, které daná osoba měla a na způsob, jímž se s nimi vypořádala. To jsou ty skutečné indikátory leadershipu.

Zklamal jste se někdy v některém z Vašich studentů?

Hádám, že bych mohl odpovědět ano, ale stávalo se to jen zřídka. Hlavním důvodem bylo to, že ona osoba neviděla svůj potenciál – nevěřila v něj a ani neměla potenciál k tomu, aby změnila své chování.

Myslíte si, že se jako vůdci rodíme, nebo je to život, který nás tomu naučí?

Nemohu víc zdůraznit, že vůdci se nerodí, ti jsou tvořeni. Jsou tvořeni jimi samými více než čímkoli či kýmkoli jiným. Leadership je volba a volbami se člověk stává tím, čeho v životě dosáhne. Není to nic, co se nám přihodí. Je to způsob, kterým reagujeme na to, co se stane, co nás definuje. Nejprve musíte chtít být vůdcem. Následně hledáte věci k přečtení, lidi, se kterými mluvíte, činnosti, které Vás přenášejí přes hranici Vaší komfortní zóny, atd. Cokoli, co Vám může pomoci rozumět problémům a naplnění bytí vůdcem. Pokud opravdu chcete být vůdcem, je na Vaší zodpovědnosti hledat cesty, jak se rozvíjet následované životními zážitky a lidmi, kteří Váš vývoj podpoří.

Nemyslíte si, že jsme dosáhli doby, kdy si každý myslí, že může být skutečným vůdcem?

Ať už si to chceme přiznat či nikoli, my všichni jsme vůdci. Byť vedeme sami sebe, své rodiny nebo společnosti se stovkami zaměstnanců. Otázkou však je, zdali jsme dobrými vůdci. Více k Vaší otázce - já věřím, že každý, kdo touží být dobrým vůdcem, se jím může stát. Všichni vůdci nejsou stejní. Nejsou stejně charismatičtí, vysocí, nebo dobře vypadající. Jeden z klíčů k tomu, jak být dobrým vůdcem je být sám sebou a současně dobrým příkladem. Jak jste již možná poznal, věřím v přeměnu sil lidské duše, když člověk nalezne motivaci k jakékoli činnosti a tuto energii vypustí. Skvělý vůdce se v mnoha případech zrodí, když dobrý vůdce narazí na neobvyklý problém a nalezne v sobě kuráž takovou skutečnost přijmout.

Jaké jsou dle Vašeho názoru hlavní vlastnosti, kterými by měl disponovat dobrý právník?

Mimo technických aspektů, zahrnujících právní odvětví, které nejsem kvalifikován komentovat, je to určitě sebeuvědomění a intelektuální zvídavost.

V případě, že jeho praxe zahrnuje vysoký stupeň interakce s ostatními, přidal bych empatické uvažování. Sebeuvědomění nám říká kým jsme, co známe a co naopak nikoli. Intelektuální zvídavost je to, co pohání naše touhy po vědění. A empatické uvažování je mocnou zbraní v oblasti mediace, vyjednávání a získávání pravdy.

Je něco, co Vás překvapuje každý den?

Ano. To, že má žena a já můžeme žít v jednom z nejkrásnějších měst v Evropě – v Praze. Rozhodně to nepovažuji za samozřejmost a jsem za to každičký den neskonale vděčný.

Jiří Bálek - Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci